Jak nenávidím kámen,
teď nese tvoje jméno.
Jak nenávidím růže,
co ti na něj pokládám.
Jak nenávidím slunce,
co přineslo temný ráno,
jak nenávidím, že žiju,
i když uvnitř umírám.
Náš sen se najednou,
tvou sílou tajemnou,
rozplynul v prach,
proč se mi zdáš,
zbyl jenom strach,
smutek a zář.
Náš sen se projednou,
tvou vášní jedinou,
proměnil v prach, nemůžu spát,
ty si svůj vrah, na tisíckrááát.
na tisíckrát, na tisíckrát
Ležím tu v klubíčku, schoulenej na zemi,
tichej pláč rozpustí masku i sníh.
třeba tu zní jenom náhodou, zdá se mi,
možná se otočím, zjistím, že sním.
Neřeknu sbohem, to drtí mí srdce,
snad příliš bolí a zní napořád,
zašeptám trpce a vím, že se mýlíš,
nádherná vzpomínko napořád.
Náš sen se najednou, tvou sílou tajemnou,
rozplynul v prach, proč se mi zdáš,
zbyl jenom strach, smutek a zář.
Náš sen se projednou,
tvou vášní jedinou,
proměnil v prach, nemůžu spát,
ty si svůj vrah, na tisíckrááát. |