Pokud jste podobně jako jistí moderátoři jednoho z nejpopulárnějších domácích rádií či snad jako nejmenovaní novináři píšící pro rockové časopisy poslední dva roky spali v jeskyni, a proto vůbec netušíte, kdo vlastně Palaye Royale jsou, vězte, že skupina tří sourozenců pojmenovaných podle budovy v Torontu, ve které se seznámili jejich prarodiče, navazuje na tradici emo a glamrockových formací. Dnešní třicátníci by je mohli vnímat jako pokračovatele odkazu My Chemical Romance, kterým se na nové desce a obzvlášť v titulní skladbě "Fever Dream" hodně přiblížili, čtyřicátníci by zase mohli pochopit, že si fanoušky hledají mezi podobnými skupinami lidí, které v jejich mládí očaroval třeba takový Marilyn Manson. Kariéra bouřliváka a vášnivého kuchaře už je ale díky jeho přečinům nejspíš definitivně minulostí, proto není divu, že se na jeho místo tlačí mladí a neklidní.

Večer ale už v 19:30 odstartovali Starbenders, které vystřídala skupina Yonaka. Ta bude povědomá všem těm, kteří v létě navštívili Rock For People. Jedná se ale o formaci, která už předskakovala třeba i takovým Evanescence. A patrně to bude kapela, která svůj honorář nebude mít úplně vysoko, jinak si totiž nelze vysvětlit, proč se tak průměrné a ničím nevýrazné hudbě dostává stále více pozornosti. Zpěvačka Theresa Jarvis v písních spíše deklamuje a křičí, než že by reálně zpívala. A možná i proto je vhodnou startovní kapelou pro známější formace, jejichž kvality po nevýrazném výkonu předskokanů o to více vyniknou. A stalo se to i v promrzlé Malé sportovní hale, která byla zaplněná zhruba ze sedmdesáti procent. Zahřátí příliš nepomohl ani skupinový dřep s výskokem, ani příležitostný circle pit ve skladbě "F.W.T.B.". Aspoň že skupina vměstnala do setlistu nový singl "Panic" a vůbec poprvé jej naživo odpremiérovala, jinak by to vystoupení zcela kopírovalo setlist použitý při posledním ročníku zmíněného hradeckého festivalu.

Palaye Royale byli loni pro mnohé prvním koncertem velké zahraniční kapely, která v Praze zahrála po pandemii. A i tentokrát si u řady přítomných jedno možné prvenství uzmuli. A sice to pro jejich první koncert v roce 2023. Jejich vystoupení ale nebylo stejné jako to loňské, dokonce ani nebylo podobné tomu srpnovému na festivalu Sziget. A to proto, že od té doby jednak získali mnohem vřelejší vztah k Praze, ale zároveň mají také venku nové album.

Naše hlavní město je pro ně důležité, neboť zde tentokrát v jakýchsi mušketýrských úborech hrající pánové připravovali materiál pro svou aktuální éru - fotil se zde cover nového alba a natočili u nás i videoklipy ke skladbám "Broken" a "Oblivion", které při svém vystoupení pochopitelně nemohli opomenout. Zvláště druhá zmíněná byla působivější, neboť v ní byl hlas principála Remingtona Leigha doprovázen pouze klavírem. A když už jsme u toho hlasu - bylo znát, že frontman tentokrát není úplně ve formě a řadu frází, zejména v úvodu koncertu, vynechával. Jeho hlas zněl unaveně, ukřičeně a bylo znát, že o něj příliš nepečuje. Což je lehce zarážející, uvážíme-li, že v Praze jejich turné teprve začínalo. Chce-li před sebou mít dlouhou kariéru, měl by tomu přizpůsobit svůj životní styl.

A že takový plán existuje, musí být jasné každému, kdo si nové album poslechne. Je totiž v každém případě o poznání lepší než jeho předchůdce. Kanadsko-americká skupina se na něm pouští do dosud nepoznaných instrumentálních vyhrávek, skladby tvoří svébytnější, sytější a také zapamatovatelnější. Skoro by se až dalo říct, že ještě tak jedna, dvě desky a z party kapely pro goth-kids s černě podmalovanýma očima by mohla vyrůst skutečně respektu hodná skupina vážených muzikantů. Není to vyloučeno.

Ostatně už teď se zdá, že tomu jdou naproti. Jsou workoholici, novou kolekci písniček vypustili do světa jen chvíli poté, co dojeli předchozí, už tak dlouhou tour a na další hned zase vyrazili. A zatímco posledně v Praze frontman ukazoval holý zadek, tentokrát kromě šplhání po konstrukci spíše předváděl, že jeho kapela zamakala i na originálních kostýmech, výpravné show konvenující velikosti haly, což znamená, že hned dvakrát vypustili do vzduchu konfety a ještě častěji to byly také jiskry.

A do třetice v Praze hned třikrát udělali živou premiéru nových písniček. Kromě již zmíněné "Oblivion" také odehráli kousky "Wasted Sorrow" a "Off With Their Head" se stadiónovým chorálem v závěru a už zmíněnými konfetami. Na úplném konci sesbírali spodní prádlo fanynek, podarovali první řady růžemi a přislíbili společné focení po koncertě.

I proto si ještě počkejme, jak velká kapela z nich časem vyroste. Teď sice ještě stále prodávají trička se zpěvákovým citátem "Fuck You You Fuckin' Fuck" a na pódiu se točí dokola tak moc, že do sebe místy vrážejí, ale vydržme ještě dalších pět, možná i deset let. Pak z nich teprve vyrostou pořádní hudební sekáči.