Seriál "Co poslouchá musicserver" je tu od toho, aby se s vámi naši redaktoři a fotografové podělili o dojmy z alb, která je buď v poslední době zaujala, anebo neodmyslitelně patří do jejich playlistů. Připomeneme si jak desky dávno vydané, jimž se v médiích mnoho prostoru nedostává, tak alba nová, o nichž by ale jinak na musicserveru třeba ani nepadla zmínka. Že mnohdy půjde o velmi pestrou kolekci, je nasnadě. V tomto díle se představí Nathan Fake, Scorn, Lightning Seeds, Sonaglio a Imogen Heap.

---

David Věžník: Imogen Heap - Speak For Yourself (2005)

Poprvé jsem se o ní dozvěděl na blogu kolegy Čondáka. Psal o písni "Headlock", která byla použita v nějaké reklamě. Ten spot jsem nikdy neviděl, ale do té skladby jsem se zabouchnul ihned. A pak do celého alba "Speak For Yourself" britské zpěvačky Imogen Heap. Ta deska je jak vzácná orchidej, jejíž vzácnost sami rozmanitými způsoby nafukujete: vím, že tohle je její druhá nahrávka a že zpívá s Frou Frou, ale schválně si to ostatní neposlechnu. Zkazil bych tím vztah, který k tomuhle albu mám. Vztah, který mám k mnoha jednotlivým písním. Pomohly mi. Nikdy před tím jsem neslyšel nikoho pracovat s hlasem takovým způsobem. Ta deska je prostě krásná. A přitom je to zase "jen" pop.
Nejlepší skladba: "Hide And Seek"

---

Honza Průša: Sonaglio - Jarní (2007)

Asi to taky znáte. Přijde k vám známý, přinese CD a řekne: "Hele, poslechni si to, to jsme nahráli." Dáte disk do přehrávače a přemýšlíte, zda být brutálně upřímný, nebo říct obligátní "Jo, to není úplně špatný." A teď si představte situaci, kdy od kolegyně dostanete CD jejího pěveckého sboru Sonaglio, tedy žánru, který ve vaší diskografii zastupují maximálně vánoční koledy Bambini di Praga nebo rockové coververze od Svatého pluku. Nebudu přehánět, když řeknu, že jsem se bál jak ještěrka, která právě ztratila ocas. Ale už s prvními hlasy v "Exultate Justi" jsem byl pomalu vtahován do míst, jež sice neznám, nicméně mají zajímavou, pro mne neobvyklou atmosféru - a mně se v těch místech líbilo. K tomu cédéčku se čas od času vracím. Není to určitě album pro každý den, ale pro navození neobvyklého hudebního zážitku je ideální. To, jak se během poslechu přemisťujete z kostela ("Exultate justi"), přes synagogu ("Shalom alejchem") do venkovského stavení ("Což se mně, má milá, hezká zdáš"), výsledný zážitek zajímavě zpestřuje. Jen nechápu, proč se deska jmenuje "Jarní". Svou náladou je spíš pozdně podzimní.
Nejlepší skladby: "Tri ciechi", "Enosh k´chatzir yamav", "Což se mně, má milá, hezká zdáš", "Let It Be Me"

---

Dan Hájek: Nathan Fake - Drowning In A Sea Of Love (2006)

Letošní ročník festivalu Summer Of Love mě příliš nenadchnul, ale jedno jméno jsem tam přeci jen objevil. Domorodec labelu Border Community Nathan Fake mě uhranul svými syrovými electro zvuky. O to větší překvapení bylo, když jsem si jeho album "Drowning In A Sea Of Love" sehnal na do svého archivu stříbrňáků. Po několika posleších bych mu s radostí přisoudil titul pohádkové idm. Proč? Tato deska je zvukově učesaná, hebká a roztomilá. Koncertní dravost je obměkčená tím nejlepším avivážním prostředkem jménem Melodie a zároveň je to poslechový příběh s dobrým koncem na dobrou noc. Doporučuji ordinovat i ve větších dávkách, má totiž tu zásadní vlastnost, že se neohraje. Nathan ví, jak vykreslit do detailu krajinky přívětivých tónů.
Nejlepší skladby: "Stops", "Grandfathered", "You Are Here"

---

Ondřej Michal: Scorn - Zander (1997)

Vůbec bych se nedivil, kdyby ani nejvíce pravověrní fanoušci deathmetalových úderníků Napalm Death neznali aktivity bývalého bubeníka jejich oblíbenců Micka Harrise. Právě on se počátkem devadesátých let vydal na sólovou dráhu pod názvem Scorn. Kytarové burácení, zběsilý rytmus a chraplavý vokál byste tu však čekali marně. Deset let staré album "Zander" je klidná, houpavá jízda na vlnách dubu, trip hopu, místy s přesahem do temného ambientu. Bylo by zbytečné upozorňovat na jednotlivé skladby, protože "Zander" je naprosto kompaktní, celistvý kus, ve kterém každá skladba má svoje opodstatněné místo a nutí posluchače absolvovat kolekci na jeden zátah. O tom, že dovede klamat tělem, nás Harris přesvědčil letos na jaře v pražském Bordo, kde vystoupil živě a kde ještě přibral obstojně našlápnutý breakbeat coby svůj další výrazový prostředek.

---

Tomáš Parkan: Lightning Seeds - Dizzy Heights (1996)

V době největší slávy britpopu, tedy za řevnivého soupeření Oasis a Blur, jimž zdatně sekundovali Pulp, trochu nenápadně doplňovala tuto trojku ještě jedna skupina - Lightning Seeds. Zatímco zmiňované kapely se praly o přední příčky britského žebříčku, skupina vedená výborným muzikantem a producentem Ianem Broudiem tyto boje sledovala převážně z povzdálí. I když dokázali napsat chytlavou melodii, je jejich hudba přeci jen sofistikovanější a není tak přímočará jako třeba u Oasis. "Dizzy Heights" je čtvrtá řadovka Lightning Seeds a ti se na ní neprezentují pouze jako kytarová kapela, hrají si ve větší míře se syntezátory, sbory a vůbec celým aranžmá, o propracovaných melodiích nemluvě. Při poslechu téhle desky mám pocit, že Lightning Seeds před deseti lety svým způsobem předstihli dobu. Své kouzlo má nejen muzika, ale i obal téhle desky - různobarevné papírové vlaštovky roztočené do spirály považuji za dokonalé.
Nejlepší skladby: "What If...", "Ready Or Not"

---